Nestavěj své lásce vězení, milovat znamená křídla si dát. Pok

,,Jsem doma!“ vykřikl jsem při otevírání domovních dveří a utíkal do mého pokoje. Celou cestu ze školy jsme nepromluvili. Ani jeden z nás.

Když jsem vešel do pokoje, Suze seděla na posteli a pročítala si papíry, které mi o ní vytiskl Prófa. ,,Mohu se tě zeptat, co to je?“ „Hezký pozdrav, ale jestli můžu příště poprosit, tak bude stačit něco typu Ahoj.“ „Tak odpovíš mi?“ Znovu na mě naštvaně zvýšila hlas. Obrátil jsem oči vsloup. „Ty mi nechceš nic říct, co se tvé smrti týče, tak mi nezbylo nic jiného, než se to dozvědět bez tvé pomoci.“ „A nemyslíš si, že je to pouze moje věc? Že ti do toho nic není?“

Tak tuhle reakci jsem nečekal. Myslel jsem, že to bude něco typu „Dík Paule, že ti to nemusím vykládat a že sis to zjistil sám.“ Ale ne. „Ty o mně víš plno věcí a já o tobě nevěděl skoro nic, tak jsem to dorovnal a zjistil si něco o tvé minulosti.“ Ještě pořád jsem to říkal s klidným hlasem. Jo, jsem kliďas, mě jen tak něco nerozhodí.

„Cože?“ zavřeštěla na mě, ,,Ty o mně nic nevíš? Pokud já vím, tak toho o mně víš podstatně hodně!“ „Jo, ale to až teď, když jsem se dozvěděl tvoji minulost.“ To už mě to začínalo štvát a tak jsem začal odpovídat se zlostí v hlase.

„A víš co? Já nepotřebuju někoho za mnou, aby mě pořád kontroloval. A navíc je úplně boží, když mám v pokoji nějakého ducha. Kdyby to byl kluk, asi tak deset let po smrti, OK, možná beru. Ale 150 let mrtvá holka?“ Dobře, to co jsem řekl je tak celkem lež. Radši bych to bral naopak. Nebo spíš tak, jak to je. Ale byl jsem na ní naštvanej a byl jsem v afektu!

„A to si myslíš, že já jsem v pořádku, když musím být v místnosti s jedním nafoukancem, blbcem, pitomcem? Abys věděl, mě to tu vůbec nebaví! A navíc se ještě musím o pokoj dělit s tebou! Kdybys mě alespoň neviděl a nebyl tím mediátorem, nebo jak to je, tak bych to možná přežila.“ To poslední slovo mě rozesmálo. Já vím, není nijak zvlášť hezký smát se někomu, když se mu povede něco takového, ale já se neudržel.

„Sorry, Suze, ale pokud já vím, tak ty už nežiješ nějakej ten pátek, takže tohle nemůžeš přežít!“ Tak tohle Suze naštvalo ještě víc. Viděl jsem to v jejich očích. A taky jsem to poznal podle toho, že se začalo třást zrcadlo, co mám na nočním stolku. Ani nevím, že jsem si ho sem dával... To asi mamka dřív, než jsem přijel. Ale že jsem si ho do teďka nevšiml...

Ale to je jedno, to zrcadlo můžu obdivovat i pak, tedy pokud ho Suze nerozmlátí. Jo, taky můžu prozradit, že duchové, když je něco naštve, tak mohou hýbat předměty. To jsem definoval blbě. Tak tedy: duchové mohou pohybovat předměty pořád, ale když se naštvou, tak s něčím začnou třást, po případě to potom rozbít. Taťka mi jednou řekl, že to sice dělají i přes svou vůli, ale jinak to prostě nejde.

„Víš, že u vůbec nemusím být? Můžu být pořád třeba na pláži a tak.“ „Tak si jdi!“ vyvalil jsem na ni v záchvatu vzteku, ,,Jdi si, já tě k životu nepotřebuju!“ Tohle se asi Suze dotklo. A pořádně. A co? Jo, já vím, neměl jsem na ni být takovej, ale ze zlosti uděláte plno hloupostí...

Suze se na mě pohrdavě podívala, otočila se ke mně zády a odhmotnila se. Žádný Sbohem nebo tak něco. Nic. Ale mě je to fuk. Po dlouhý době – třech dnech – zase pokoj jen a jen pro sebe. Super!

Jen co jsem se uklidnil, sešel jsem po schodech dolů a domluvil se s mamkou, jestli můžu svůj volný čas strávit tak, jak mám v úmyslu. „Paule, tady mi ani moc nevadí, když chodíš tady v Carmelu ven. Klidně choď i bez zeptání, stačí mi jenom říct, že jdeš ven.“ „Ehm, tak dík. Tak já za chvíli půjdu.“ „Jen si běž užívat.“ Mamka je od tý doby, co si vzala Andyho jiný člověk – má skoro pořád dobrou náladu a tak. Alespoň někdo.

Za chvilku před naším domem zatroubilo auto. Vyklonil jsem se z okna a uviděl auto, ve kterém jsem včera jel a v něm Cee Cee, Adama a Jesseho. „Hned jsem tam!“ vykřikl jsem na ně a pelášil před náš nový dům.

„... a tohle je městský park. A támhle to – vidíš to? To je místo narození Saula Davida Alinského.“ dopověděla Cee Cee, když jsme projížděli kolem jednoho starého domu. Kdože je to ten Saul David Alensky? Radši se nahlas nezeptám. Chci se totiž vyhnout další přednášce od Cee Cee na téma: Kdo to byl Saul David Já-nevím-jak-dál. Proto jsem pouze  chápavě pokyvoval hlavou a přemýšlel nad Suze.
 

Paule, seber se! Vždyť ji nepotřebuješ! A buď rád, že už zase máš pokoj jen sám pro sebe! Ehm, no jo. Jsem beznadějný případ.

„No, myslím, že jsme na nic nezapomněli, ne? Jestli jo, tak mě opravte, kluci...“ To právě Cee Cee ukončila prohlídkovou cestu po Carmelu a pro jistotu se ještě ptala, jestli ještě něco. Prosím, ať je to konec...

„Mám dojem, že nic.“ odpověděl Adam, ale Jesse byl jiného názoru: „Cee Cee, ale na něco jsme zapomněli. Co myslíš, pozná Paul,“ při to kývl ke mně, „naši školu?“ V Cee Cee to pomale začínalo vřít, zatímco jsme se my smáli. Než jsme se uklidnili, Cee Cee už vychladla a navrhla, že bychom se mohli jet najíst. „Skočíme si jenom na nějakej burger. Bude to fajn. Tak jedem?“ Ne, že bych neměl hlad. Měl, a jak vlk. Tak jsem s ní souhlasil, stejně jako Adam a Jesse.

Během tý chvíle, co je znám, mi Cee Cee připomíná Suze. A naopak, samozřejmě. Fakt. Jako by to byly nejlepší kámošky, ségry nebo tak něco.

Když jsme dojeli k mekáči, všichni jsme si objednali. Co jiného se taky dělá. Myslím u mekáče. Taky kde jinde.

Když jsme byli obslouženi, zrovna jsme se bavili, co budeme dělat zítra. Chtějí mě vzít do toho hypáče na kraji města. Tam mě dobrovolně nikdy nedostanou.

Chvíli na to, jak jsme dojedli, jsme jeli na pláž, kde jsme měli v úmyslu se projít. Ze začátku jsme se doopravdy procházeli, ale až do té doby, kdy jsem ho uviděl. Kdo jiný by mi mohl zkazit super den, než duch. A ne jen tak neznámý duch, ale rovnou náš milý Bryce.

„Hej ty, mladej! Počkej, máme spolu nevyřešený účty! A ty, de Silvo, zůstaň tady taky, ať zvládnu dvě mouchy jednou ranou.“ S Jessem jsme si vyměnili pohledy. Co teď? Jesse bradou kývl směrem k jedné chaloupce, asi obchodu. Teďka vymyslet nějakou výmluvu, aby se to Adamovi s Cee Cee nezdálo divné.

„Ehm, musím si odskočit.“ vysoukal jsem ze sebe po snad dvouhodinovém rozmýšlení, jakou výmluvu mám pro tentokrát použít. „Víš co, Paule?“ hned reagoval Jesse, ,,Mně se taky začíná chtít, jdu s tebou.“ Díkybohu se k nám nepřidal ani Adam a ani Cee Cee, takže jsme se mohli s Brycem poprat i bez diváků.

Jakmile jsme došli za tu budku, ihned se před námi objevil Bryce. „No chlapci! Chodit spolu za,“ rozhlédl se, „záchod? No, raději pohněte, než si o vás začnu něco myslet.“ Jeho slova by se mě nedotkly, ani kdybych chtěl. Nenechám se urazit hlupákem. „Jesse, jaks mi říkal, že to byl frajírek, tak jsi zapomněl dodat, že rozumu taky moc nepobral a ani se nedivím, že ses nezmínil o jeho smyslu pro humor. Je katastrofální.“

Mně by tohle nijak zvlášť neurazilo, ale Bryce nejsem já, takže se začal vztekat. To jsem poznal podle toho, jaký měl výraz v obličeji a taky na tý žilce, která mu vyskočila nad pravým obočím. Když se to tak vezme celkově, tak nevypadal ani tak naštvaně, jaký spíš vtipně, když jsem se na něj koukl, ne jako jen na hlavu, ale na celou postavu.

Jesse vycítil nebezpečí, a tak se ke mně opatrně naklonil a pošeptal: „Paule, raději zdrháme!“ „Ne, Jesse, já nezdrhám. Jestli ale chceš, tak já ti bránit nebudu.“ „Copak? Tak tady se ukazuje, že vy dva opravdu k sobě patříte. Hezčí páreček by se na škole sotva našel.“ A potom nastalo to, čeho se asi Jesse už od začátku bál. Co že to bylo? Jesseho Bryceova poslední hláška tak naštvala, že už mu ruply zbytky nervů, co měl, a vrhl se po Bryceovi.

Ačkoli Bryce Jesseho znal nějaký ten pátek, tak určitě nepočítal s Jesseho rychlými reflexy a sílou. U mě se to ještě dá omluvit. Já Jesseho tak dlouho neznám.

No, prostě Jesse skočil po Bryceovi, se kterým se převrhl na zem, kde se začali ještě víc prát. I přes nadlidskou sílu, kterou duchové získají po smrti, viditelně byl Jesse lepší. Mnohem lepší. Jesse začal Bryce tlouct pěsní do tváří, do hrudníku a já ještě nevím, kam všude. Ale neblbněte, TAM ne.

Jakmile jsem se vzpamatoval, chtěl jsem Jesseho od Bryce odstrčit, protože by ho mohl zabít, ale během vteřiny mi došlo, že ho zabít nemůže. A to z cela logickýho důvodu: Bryce už BYL mrtvý. Nebo ještě lépe, je mrtvý. A tak jsem si jenom založil ruce na prsou a díval se na ně, jak se válí ve směsi písku a hlíny.

Po nějaké té vteřině se Bryceovi podařilo přehodit Jesseho přes hlavu, a tak získal čas na to, aby mohl se ctí zmizet. Okamžitě se postavil a řekl: „Však my se ještě uvidíme ve škole a tam si to vyřídíme.“ a zmizel. Což bylo štěstí, protože na nás zavolala Cee Cee: „Tak kde jste? Opravdu jste šli jenom, ehm, na malou?“ Pomohl jsem Jessemu vstát a šli za Adamem a Cee Cee.

Po chvíli jsem se podíval na hodinky a zjistil, že už bude šest. „Už bych měl pomalu odkráčet domů, Andy strašně trpí na rodinné večeře.“ „Ehm, já už bych taky měl jít domů. Když zítra píšeme tu písemku...“ ozval se Jesse. „Ježíšikriste! Máš pravdu! Já na ni úplně zapomněla.“ „Cee Cee, neblbni, stejně z ní dostaneš za A.“ odporoval jí Adam. „Adame,“ obrátila se Cee Cee na Adama, jehož předchozí výjev jakoby přeslechla, „že nás hodíš domů?“

Adam si povzdechl: „A zbývá mi něco jiného?“ změnili jsme směr a pomalu se šourali směrem, kde Adam zaparkoval auto.

Cesta k nám netrvala příliš dlouho. Asi tak pět minut, kterých jsme si náramně užívali. Vyhodili mě před naším domem a jeli dál. Já se otočil čelem k domu a vzdychl. Co by bylo teď s Jackem, kdybych byl v Brooklynu? Určitě bychom se váleli v parku, který je nedaleko našeho domu. Tedy, našeho bývalého domu, abych byl přesný.

Ta vzpomínka mě tak rozesmutněla, že jsem měl pomale slzičku na krajíčku. No co, já nepatřím mezi ty kluku, kteří se za své city stydí. Myslím. Někdy to ale není pravda. Zpravidla tehdy, kdy se mi chce brečet.

Ale i tak jsem zatlačil tu slzu zatlačil zpět tam, kam patří a vydal se do mého pokoje. Za doprovodu mého hlasitého „Jsem doma!“ jsem prošel  hlavními dveřmi a utíkal po schodech nahoru, do mého pokoje, odpočinout si před večeří.

Po večeři někdo zazvonil. „Jdi tam!“ obořil se Mimoň na Prófu. „Jdi si tam sám...“ odpověděl mu Andy místo Prófy, který se už zvedal a chtěl poslechnout svého staršího bráchu. „A to je prej výhoda mít sourozence...“ vzdechl jsem a odpochodoval otevřít.

„Čau Paule. Neotravuju?“ „Čau Jesse. Ne, nerušíš. Ehm, pojď dál.“ Vedl jsem Jesseho naší chodbou a když jsme procházeli kolem dveří do jídelny, nakoukl jsem dovnitř „Jdu spolu s Jessem nahoru do pokoje.“ Andy jenom přikývl, zatímco mamka se pokoušela dohlédnout na onoho Jesseho, aby poznala toho, kdo se stýká s jejím synem, nebo-li mnou. Ale to ani nemusela, protože jsem Jesseho posunky poprosil, aby přišel blíž, aby ho mohla mamka poznat. Samozřejmě kývl hlavou a přišel blíž ke mně. „Dobrý den. Mé jméno je Jesse ...“ „...de Silva.“ řekl znechuceně Mimoň.

„Ale Brade! Chovej se slušně!“ okřikl Mimoně Andy. „Dobrý den, Jesse.“ odpověděla na pozdrav mamka. „Paullie, běžte nahoru a pěkně se tam bavte, ano?“ „Jo mami.“ odpověděl jsem tentokrát já mamce a táhl Jesseho po schodech. Bůhví, co by se ještě semlelo.

„Paullie?“ začal se smát Jesse, sotva jsme došli do mého pokoje. „Opovaž se mi tak jednou říct! Uvidíš něco, co bys v životě vidět nechtěl.“ „OK“ „A proč jsi se mnou vlastně chtěl mluvit? Vždyť jsme byli spolu skoro celej den...“ „Ale tohle se týká něčeho jiného.“ „Myslíš mediátorování?“ zeptal jsem se polohlasem. Nemusí přece celej dům vědět, že jsem mediátor. Stejně by mi nevěřili a mysleli by si, že patřím do blázince a tak. Když jsem byl menší, tak jsem trávil skoro každý den u psychiatra. Od té doby jsem nikdy nikomu neřekl o tom „tajemství“. Tedy až do té doby, co jsem se nastěhoval do Carmelu. A to se dozvěděl Jesse a otec Dom.

„Jo, o tom.“ přikývl Jesse taky polohlasně, protože mu asi docvaklo, že o tom ani mamka, ani Andy, ani nikdo jiný z tohoto domu neví. „Ve škole jsi říkal něco ve smyslu, že je ještě někdo v mý blízkosti mediátor. Můžeš mi prozradit kdo?“ „Otec Dom.“ „Cože?“ řekl nevěřícně Jesse. „Jo, je to tak, je to otec Dominik.“

Na tohle téma jsme se spolu bavili ještě dlouho, ani nevím, jak dlouho. Ale najednou se někdo objevil. Myslím někoho, kdo už je nějakej ten pátek pod drnem. „Ahoj Paule. Tak jsem tu zas!“ řekla na uvítanou Suze. Ale hned si všimla, že tu nejsem sám, tak doplnila: „Tak já si chvilku počkám.“ a sedla si na okenní sedátko. Jesse z ní nemohl spustit oči. Ale nebyl to ten výraz, kterým říká: Bože, já vidím ducha! ale spíš něco ve smyslu: Ta je tak krásná! Suze si toho taky všimla a tak vytřeštila oči i ona.