Nestavěj své lásce vězení, milovat znamená křídla si dát. Pok

Když jsem vešel zpět do mého pokoje, Suze tam na mě čekala. ,,Ahoj.“ ,,Ahoj.“ pozdravili jsme se zároveň. Dál začala Suze: ,,Jak bylo se spolužáky?“ ,,Celkem fajn. Moc jsme se nenudili, ale když to chceš slyšet ...“ a začal jsem jí vyprávět, co se dnes dělo. Suze mě nevyrušovala. Vlastně mě nikdy nevyrušovala, když jsem jí něco říkal. Až na ten rozhovor, kdy jsem jí říkal, že jsou otec Dom a Jesse mediátoři, ale kdo by jí to měl za zlý.            Tak jsem jí to všechno povykládal a ona jen přikývala.

,,A cos ty dělala celej den?“ zeptal jsem se naopak já jí. Vždycky mě zajímalo, jak tráví duchové svůj volný čas, když ho maj víc než dost. ,,Co jsem dělala já?“ zeptala se udiveně. ,,Já jsem celý den byla na pláži se procházet, potom jsem se skočila podívat do misie, a tak.“ ,,Někdy bych chtěl trávit den jako ty, třeba.“ Trochu se pousmála. ,,To nechtěj ani ve snu. Takovou nudu jsi nikdy nezažil.“ Nebyl to ale ten její obvyklý úsměv. Myslím ten laskavý a plný něhy, nebo jak bych to popsal. Tohle byl smutný, zasmušilý úsměv. Jak by řekl můj jediný kámoš z Brooklynu, tak to byl nucený úsměv.

,,Děje se něco?“ zeptal jsem se jí rychle, aby si náhodou nemyslela, že je mi zcela lhostejná.

,,Ne, nic,“ Začala se pomale vytrácet. ,,já jen, určitě máš ještě plno práce, tak tě nechci zdržovat.“ a zmizela. Jo, odhmotnila se.

Sakra! Ale hned jsem zapomněl na můj vztek, když někdo zaklepal a ve dveřích se objevil Prófa. ,,Ahoj Paule, něco jsem ti o té Susannah sehnal.“ ,,Jo, díky Davide.“ David už odcházel, když se najednou otočil. ,,A Paule, můžu se tě na něco zeptat?“ ,,Klidně se ptej.“ ,,Na co ty věci potřebuješ?“

Bože. To mě nenapadlo, že se bude na to ptát. Co mu mám říct? Neodejde do té doby, dokud mu to neřeknu. Takže, buď budu muset vyjít s pravdou ven, nebo si na rychlovku něco vymyslet.

,,Ehm, my máme ve škole takový projekt ...“ Když jsem viděl Prófův výraz, který mi říkal, ať raději nelžu a nevymýšlím si, stejně dřív či později pozná pravdu. Vzdychl jsem. ,,Tak jo, no ...“ začal jsem. Ale přece mu neřeknu celou pravdu, takový blázen ještě nejsem. Doufám. ,

,,Koukej se, Davide, já vím, že její duch je v tomhle pokoji.“ Hned, jak jsem viděl, že se mu otvírá pusa, hned jsem dodal: ,,Neptej se mě jak, prostě to nějak tuším.“ ,,A proč si myslíš, že přímo ve tvým pokoji je její duch?“ Zeptal se mě znepokojeně Prófa. ,,Prostě to vím. Je to na dlouhý povídání. Řeknu ti to někdy jindy.“ Opravdu řeknu? To je teda ještě rozmyslím. ,,Tak jo. Dobrou noc.“ ,,Tobě taky, Davide.“ odpověděl jsem a Prófa odešel.

Unaveně jsem padl na postel. ,,Kolik je to vlastně hodin?“ zeptal jsem se sám sebe nahlas, jak jsem to dělával vždy. ,,Bude jedenáct.“ Zvedl jsem hlavu a uviděl ... ,,Ahoj tati, jak je?“ Jo, byl to můj taťka. Ale ten opravdový, ne Andy.

,,Na ducha až moc dobře. A co ty, můj synku?“ Takhle mi říkal, když jsem byl ještě malý a hlavně, když byl ještě naživu. Myslím taťku, když byl ještě naživu. Pamatuju se, že umřel, když mi bylo kolem šesti. Jako každý ráno šel běhat, ale jaksi se už nevrátil. Jo, umřel ten den. Když probíhal parket, dostal infarkt.

,,Na živého celkem dobře.“ Odpověděl jsem mu jeho odpovědí. Taťka se jenom usmál. ,,A jak bylo ve škole?“ ,,Celkem fajn.“ ,,Já myslel, že mi alespoň povíš, co jsi dnes ve škole zažil.“ Tak jsem začal.

Řekl jsem mu o otci Domovi, o Jessem, o Heather a tak. Taťka byl ve stejným šoku jako já a taky jako Suze. Jo, o Suze jsem mu zatím nic neřekl. Počkám na lepší příležitost. Přece mu neřeknu: ,,Jo, tati, ještě je se mnou v pokoji duch jedný krásný holky. Chceš se s ní seznámit?“ Co by mi na to řek? No, určitě by z toho nebyl dvakrát nadšenej.

,,Celkem dost na jeden den, nemyslíš?“ ,,Kdyby to bylo ve filmu, možná normálka.“ odpověděl jsem mu. Doufal jsem, že se tu neobjeví Suze. To by bylo vysvětlování typu: Kdo to je?, Kolik jí je? a tak a tomu jsem se chtěl v tuhle chvíli vyhnout.

,,A co máma? Je šťastná s ,ním`?“ To poslední slovo řekl s takovým nepřátelským důrazem. To víte, kdo by měl rád nového manžela ženy, kterou milujete, ale ona vás nevidí? S ne příliš velkým nadšením jsem odpověděl: ,,Po dlouhé době zase ano. A co ses dozvěděl v duchařské drbárně?“ pokusil jsem se změnit téma.

,,Nic, co by tě zajímalo nebo co bys potřeboval.“ Dobře ví, že mě tyhle drby zajímají, protože kolikrát jsou o mně. A copak si nezasloužím vědět, co si o mně myslí ti, se kterejma pracuju? Jo, pravda, nezasloužím. Ale chci to vědět. A kdo by nechtěl? Ale nikdy jsem z taťky nic, co se týče tohodle tématu, nic nevytáhl.

,,Ehm, no díky. A neslyšels tam něco o mně?“ Tohle byla moje fráze, se kterou jsem se teoreticky loučil s tímhle rozhovorem, protože mi na něj taťka většinou odpověděl, že ne a změnil směr naší konverzace. ,,Jo, na to bych zapomněl.“ Jsem to říkal! Teď bude mluvit o něčem jiném. ,,Jednou jsem zaslechl, jak ses znelíbil nějakému Bryceovi.“ Ha, co se s ním stalo? ,,Bryce Martinson, že jo? To je duch od nás ze školy, jehož skříňku jsem po něm zdědil.“

,,Jo, něco takovýho říkal.“ přikývl. ,,Ale chtěl jsem se tě zeptat na něco jiného. No, spíše ověřit, jestli je to pravda.“ Polkl jsem. Že by se domákl něco, čím jsem se loučil s Jackem a Brooklynem? ,,Slyšel jsem, že chodíš s nějakou holkou.“ Aha, tohle znám. Ať žijou drby, pomluvy a tak. ,,S žádnou holkou nechodím. Zatím.“ ,,Ale slyšel jsem, že chodíš s nějakou dívkou, která není už nějakej ten pátek naživu. Myslím, že nějaká Susannah.“ Od koho to ví? Ale počkat, já s ní nechodím, jen s ní bydlím.

,,Susannah? Znám ji, to jo, ale nechodím s ní. Od koho to víš?“ ,,Není to jedno?“ Najednou někdo zaklepal na dveře. ,,Měj se, Paule, někdy se ještě stavím.“ rozloučil se se mnou taťka a odhmotnil se.

,,Dále!“ vykřikl jsem. ,,Ahoj Paullie.“ Mamka stála ve dveřích. ,,Ahoj mami.“ A stalo se to, co se mělo stát u večeře. ,,Paullie, jak bylo ve škole? A neboj, tady jsme jenom ty a já, nikdo jiný. A já to nikomu neřeknu.“ Pořád si myslí, že se před ostatníma stydím mluvit, či co. Ale taky lhala s tím, že tam nikdo kromě nás není, protože se za mamkou zhmotnila Suze, ale mamka to nevěděla, což jí omlouvá.

,,Ahoj Pau-“ to se zrovna otočila, když uviděla mamku. ,,A, promiňte.“ a zase se odhmotnila. To je teda super! Ale co s tím můžu udělat? Velký kulový. Někdy uvažuju nad tím, jestli vůbec chci být se Suze v pokoji. Já vím, je to super holka, ale. Co když si na ni zvyknu až moc a nebudu se moct vyrovnat s tím, až jednou odejde.

,,Tak jo, Paullie, když se mnou nechceš mluvit, tak dobrou.“ Slyšel jsem říkat mamku, když jsem si zapnul zvuk. ,,Ehm, dobrou mami.“ odpověděl jsem jí. Radši.

Když jsem slyšel, jak za ní zaklaply dveře, natáhl jsem se na postel a popadl ty papíry, na kterých bylo to, co zjistil o Suze. Nevím, jestli by z toho byla nadšená, proto jsem se rozhodl, že si to budu pročítat tehdy, když v pokoji budu jenom já, bez ní.

Po prvních několikati větách mě to čtení přestalo bavit, ale jestli o ní chci něco zjistit, tak mi nic jiného nezbyde...

Když jsem dočítal poslední list, už jsem si asi po stopadesátý zívl. Jak někdo mohl napsat něco tak nudného? Ale teď to začínalo být zajímavější. Poslední odstavec se týkal jejího zmizení. Jednoho dne, kdy čekala na příjezd svého snoubence (v šestnácti se ženit! Díky za zlatý jednadvacátý století!) a zároveň jejího bratrance (ještě lepší), tak zničehonic zmizela. Když jí přišli ráno vzbudit, aby se připravila na svatbu, nebyla ve svém pokoji. Prostě zmizela. Nikdo ji od toho dne neviděl. Jak to tak vypadá, tak byla zavražděna...

Ale už jsem nad tím nemohl přemýšlet, protože jsem odhodil ty papíry na noční stolek a usnul. Nevím, jestli jsem byl z toho dne tak unavený, nebo jestli mě ty papíry tak znudily...  Prostě jsem usnul. Tečka.

Co se mi zdálo, to už nevím. Ani nevím o kom. Jediný, co si z týhle noci pamatuju, je, že jsem se kolem půlnoci vzbudil. Měl jsem žízeň, a protože mi obyčejná voda nijak zvlášť nechutná, šel jsem do přízemí do kuchyně, abych se napil džusu. Když jsem se napil, šel jsem zpátky do pokoje. Nic víc. Co byste čekali? Že se o půlnoci jen tak zvednu z postele a půjdu ven zahánět duchy zpátky pod kytičky? Normálně to dělám, ale tady v Carmelu jsem teprve chvíli a je jen pár duchů, který tady znám. Táta a Suze. Jo, vlastně i Bryce, ten ze školy. Ještě se o něj budu muset postarat. Ale teď ne.

A tak jsem spal až do rána. Ráno se u mě počítá tak kolem devátý. Koukl jsem se na hodiny na nočním stolku a kdy jsem zjistil, že není moje typické ráno, ale osm, nechtělo se mi z postele. Ale musel jsem. Buď vstanu, nebo se ještě prospím. Když vstanu, budu se nudit nebo budu muset poslouchat mamku. Zatímco když se ještě prospím, tak se vzbudím nejdřív tak kolem jedenáctý. A mamka by mi ani za nic nenapsala omluvenku. Ani kdybych se na zemi svíjel v křečích.

A tak jsem se rozhodl pro variantu A s tím, že zůstanu v pokoji. Raději se nudit v pokoji, než být v jedné místnosti s mamkou a ještě někým, protože mamka před tou osobou začne vytahovat věci, co jsem dělal jako mimino, a to se mi po x-tý poslouchat nechce.

Vyskočil jsem z postele jako kůň v posledním tažení, takže styl hop-z-postele-žuch-na-zem, a šel se převléct do koupelny. Když jsem se převlík, bylo půl devátý. Co tu hodinu budu dělat? Ehm, i když to nerad říkám, asi se kouknu na učení. Škola tady není to samý jako u nás v Brooklynu.

Když mě učení začínalo nudit tak, že jsem znova málem usnul, bylo čtvrt na deset. To mám čas na to sejít dolů, nasnídat se dřív, než se do kuchyně vřítí Ackermanovi, a odjet do školy, aniž by na mě někdo čekal. Super naplánování...

Udělal jsem to přesně, jak jsem si to navrhl. Bylo to až moc dokonalý. Buď tenhle den bude celý dokonalý, nebo je dokonalý jenom ráno. Kéž by celej den...

Když jsme přijeli do školy, šel jsem za Cee Cee, Adamem a Jessem, kteří stáli okolo jednoho sloupu. Teda jsem chtěl za nimi jít. Ale tenhle plán mi někdo zkazil. No jistě. Kdyby nebylo tohodle, byl by můj život úplně normální. Byl bych typický americký kluk. Ale to ne, já musím vidět duchy a dokonce jim pomáhat!

No, tak abych se vyžvejknul, zastavil mě Bryce. ,,Čau Paule.“ pozdravil mě. Copak, že by dostal lekci slušného chování? ,,Čau Brycei.“ odpověděl jsem mu. ,,Co se děje? Že bys dostal rozum a chtěl se třeba omluvit?“ ,,To zas ne,“ odpověděl na mou jízlivou otázku, ,,Jen bych ti chtěl říct, že kdyžs mi vzal moji skříňku, tak abys aspoň držel ruce dál od mojí holky.“ Otočil jsem oči vsloup. ,,Takže koukej, Brycei. To už není tvoje skříňka a jí ti ji nevzal, ale přidělili mi jí. A co se tvý holky týče, už to není tvoje holka, pokud já vím. Nedala ti čirou náhodou kopačky? A nezastřelil ses kvůli tomu náhodou? A navíc ani nevím, jak vypadá.“

To Bryce asi nechtěl slyšel. Usoudil jsem podle toho, že se na mě podíval pohledem, který mi říkal něco ve smyslu, že každou chvíli na mě skočí. „Paule! Ahoj!“ zakřičela na mě Cee Cee.

,,Tak teď mě, prosím tě, omluv. Musím za přáteli.“ řekl jsem mu a šel směrem k Cee Cee, Adamovi a Jessemu. Když jsem k nim došel, tak jsme si začali povídat a plánovat, co budeme dělat odpoledne. Ti tři se rozhodli, že mi ukáží Carmel v celé jeho kráse a já se jen těšil.

Co se dělo ve škole, je snad samozřejmé. Co by se v ní taky mohlo dít? Hezky řečeno: nic. A to velké nic. Až na pár hloupých urážek Bryce, které se týkaly ze začátku pouze Jesseho, ale postupně se začal navážet do mě. S Jessem jsme se pokoušeli si toho nevšímat, ale kolikrát jsme se oba museli držet, aby jeden z nás po něm neskočil a ten druhý neslyšel jen prasknutí nosní přepážky.

Jak jsem tak s Jessem mluvil během vyučování a přestávek, zjistil jsem, že nemá ani ponětí o tom, že je v jeho blízkosti další mediátor, když jsme nepočítali mě. Vůbec nevěděl o otci Domovi.

Asi deset minut před koncem poslední hodiny přišel do naší učebny otec Dom. ,,Paule, mohl bys mě následovat do mé kanceláře, prosím?“ Přikývl jsem a zvedl se ze židle. 

Když jsem procházel kolem lavic mých nových spolužáků, cítil jsem na sobě jejich pohledy. Když jsem vycházel z učebny, otočil jsem se zpátky do třídy a v Jesseho očích jsem viděl zvědavost. Chtěl vědět, proč si pro mě přišel otec D, myslím. Velkou artikulací jsem mu odpověděl, že dnešní odpoledne platí a následoval otce Dominika.

Došli jsme do jeho kanceláře. Otec Dominik mi pokynul, abych se posadil, tak jsem si sedl na mé vyhlídnuté místo. Otec D. se posadil za svůj pracovní stůl. Celkem mě zajímalo, proč si mě zavolal.

,,Určitě tě zajímá, proč jsem pro tebe přišel, že ano?“ „Ehm, ano?“ odtušil jsem odpověď. ,,Chtěl bych si s tebou pohovořit o tvé minulosti.“ Co tím myslí? „Ale otče Dominiku, životopis jsme vám již zaslali...“ „Ne, o téhle minulosti nemyslím. Myslím, abys mi pověděl o tobě a o tvých způsobech mediátorování.“ „A co přesněji byste chtěl vědět?“ Pořád mi to nedocházelo.

„Myslím to, jak jsi nechával odejít nebohé duše nebožtíků odejít na druhou stranu.“ Normálně řečeno: jak jsem se o duše staral. ,,Záleží na tom, jestli šli na druhou stranu, jak vy říkáte, dobrovolně nebo ne.“ „A to myslíš jak?“ Teď to pro změnu nedocházelo jemu. „No, když byli v pohodě, tak to nebylo nijak zvlášť těžký, ale když nechtěli, tak mi nezbylo nic jiného, než přistoupit k exorcismu.“ „Cože?“ vytřeštil oči otec D. „No prostě jsem ...“ „Ne, to jsem pochopil,“ přerušil mě otec D., ,,ale jak můžeš něco takového dělat těm nebohým duším? Víš, kolik si toho museli vytrpět?“ Tak tuhle přednášku nijak zvlášť nemusím. Co takhle vypnout zvuk, Paule? OK. Otec Dom. vypadá celkem legračně, když jen otvírá pusu jak ryba na suchu.

Ale co. Co dělá Suze? Je u mě v pokoji? Ale měla recht, nikdy bych nechtěl strávit den, jako třeba ona. Po nějaké té době přemýšlením nad posmrtným životem jsem zase zapnul zvuk. „Proto by ses k nim měl chovat s úctou, ne s opovržením. Rozuměls?“ Stačí chytit poslední větu a vím, o čem posledních deset minut mluvil. Super, co? „Ano, otče Dominiku, rozuměl jsem.“ „To jsem rád. A teď se můžeš připojit ke svým spolužákům a jít domů.“ „Děkuji. Nashledanou.“ a vyšel jsem ze dveří.