3. kapitola
Ve čtyři jsem už stepoval na tom samém místě, kde nás předtím vyhodil Somna. Během chvilky se doplazil i Mimoň s Prófou a o něco později dorazil i Somna. Celkem jsem se těšil, až doma řeknu Suze, co se ve škole dělo. Naskočili jsme a vyrazili.
Úkolů jsme dostali hodně, ale mně to nijak zvlášť nevadí. Ve škole mi to vždycky šlo a úkoly míval během několika pár minut hotové, takže by mě to nemělo nijak zvlášť zdržovat. I když, jediná činnost, která mě napadá, co dělat, je být se Suze a povídat si nebo se procházet po Carmelu o seznámit se s ním.
Vyskočili jsme z auta ještě předtím, než Somna zastavil. Hlavní dveře se rozletěly do kořán, jakou silou do nich Mimoň udeřil. Po sobě jsme vletěli do chodby a zakřičeli: ,,Už jsem doma!“ A vyletěli jsme po schodech, směr náš pokoj. Myslím pokoj každého zvlášť, ne že máme jeden pokoj dohromady.
Otevřel jsem dveře mého pokoje s radostí, že si popovídám se Suze a řeknu jí ty novinky, který jsem se dneska dozvěděl ve škole. Ne přímo dozvěděl, jako spíš odhalil. Jo, to je to správný slovo. Ale když jsem se podíval do pokoje a všechno jsem prošmejdil očima, ale Suze nikde. Bylo mi to sice líto, ale říct jí to můžu i později, ne? Teďka si aspoň udělám úkoly, ať mám na zbytek dne volno. Sedl jsem si k mému psacímu stolku a vytáhl si algebru. Během půl hodiny jsem měl udělaný všechny úkoly. Jak jsem už řekl, začal jsem algebrou a skončil jsem angličtinou. Řídím se pravidlem: to nejlepší na konec.
Otočil jsem se, abych se nachystal na zítřek, ale místo toho jsem málem vrazil do Suze, která byla přese mě pravděpodobně nakloněná a koukala, jak píšu úkoly. ,,Ani nevíš, jak jsem se lekl.“ začal jsem. I když je to ta nejhezčí holka pod sluncem, tak to neznamená, že má všechno dovolený. ,,Nemůžeš mi nějak naznačovat svoji přítomnost?“ To ji očividně rozčílilo: ,,A co navrhuješ?“ ,,Ehm, co takhle chrastit řetězy?“ ,,Promiň, ale to jaksi nejde.“ Podle tónu, kterým mi odpovídala jsem poznal, že ji to pořádně rozčílilo.
Moc jí už nebavilo mě poslouchat, jak se má ohlašovat, když je v mém pokoji, tak raději změnila téma: ,,A jak bylo ve škole?“ zeptala se. Celkem jsem jí za to byl vděčný. Abych pravdu řekl, mě ta naše předchozí debata taky nijak zvlášť nebrala. ,,Jo, to jsem ti chtěl říct!“ začal jsem. Chtěl jsem jí popsat všechny ty novinky, u kterých jsem si myslel, že se nikdy nestanou. Ale jak teď vidím, tak se stalo.
,,Tak povídej, přeháněj!“ pobízela mě Suze. Tak jsem začal. Začátek už víte, to jsem vám popsal hned na začátku. Tak jsem to Suze řekl. Ale jak to pokračovalo, to se teda podržte.
,,Tak tedy poslouchej.“ začal jsem, ,,Šli jsme kolem skříněk a otec Dom se pořád díval na nějaký lísteček s číslem. To pravděpodobně kvůli číslu mé nové skříňky. Najednou jsme se dostali k jedné řadě a otec Dom mi řekl ,Tady tohle je tvoje nová skříňka. Tady k ní máš číselnou kombinaci.´ a podal mi další lísteček. Počkal, abych si tam mohl vložit učebnice, které jsem nepotřeboval na první hodině a chtěli jsme už jít, ale v tu ránu se za námi někdo ozval: ,TENHLE teď bude mít moji skříňku? Otče Dome, to si snad děláte srandu! Nějakou pěknou kočku bych pochopil, ale proč kluka? A proč přímo tohodle?´ Oba s otcem Domem jsme se otočili. Byl tam duch nějakýho kluka, kterýho asi příliš nepotěšilo, že budu mít tuhle skříňku. Ale v tu chvíli jsem si to uvědomil: neotočil jsem se jenom já, ale i otec Dom!“ Suze vytřeštila oči ,,To jako, že je taky mediátor? Ale já myslela, jaks mi říkal, že jsi ještě nikoho s takovými schopnostmi nepotkal.“ ,,To taky ne,“ odpověděl jsem, ,,tohle byla moje premiéra. Ale ještě počkej, to není všecko.“ ,,Tak povídej, jsem netrpělivá, ani nevíš jak.“ Tak jsem pokračoval.
,,Ale to si taky uvědomil otec Dom, a tak vytřeštil oči na mě a já na něj. ,Ty jsi mediátor?´ vykoktal otec Dom. Sám jsem tomu taky nemohl uvěřit, ale jako odpověď jsem pokýval hlavou. ,Ale to – to není možný! Já – víš - ještě nikoho jsem s takovými schopnostmi nepotkal.´ vykoktal ze sebe. ,Já taky ne.´ Chvíli jsme tam tak s úžasem v očích stáli, ale potom si otec Dom vzpomněl na toho ducha a řekl mu: ,Bryci, popovídáme si o tom později. Potom se za mnou stav v kanceláři, až tam nikdo nebude. Tedy, teď tam se mnou bude moci být tady Paul.´ a pokýval hlavou mým směrem. Ten duch, Bryce, pokýval hlavou a odhmotnil se. Pak se na mě otočil otec Dom s tím, že si budeme muset někdy o mediátorování spolu popovídat. Ale to už se zase podíval na hodinky s tím, že bychom už měli jít do třídy. Tak jsme vyrazili ke dveřím, za kterými jsem měl strávit budoucích asi třicet minut. Otec Dom zaklepal na dveře, které se vzápětí otevřely a za nimi stál nějakej chlápek. Podle toho, co jsem slyšel, je to můj nový třídní, pan Walden. ,Á, děkuji vám, otče Dominiku. To je Paul Slater, že ano?´ Otec Dom se omluvil, že už musí jít, že má prý papírovaní až nad hlavu a s těmi slovy odešel ze třídy. ,Tak Paule, vítej v naší třídě. Já jsem pan Walden, tvůj nový třídní učitel. Jestli bys byl tak hodný, řekni něco o sobě třídě.´ Teprve, až to řekl, jsem si uvědomil, že jsem se ještě nepodíval do třídy, tak jsem se tam hnedka koukl. Všechny ti je, Suze, popisovat nebudu, k tomu se ještě někdy snad dostanem. Ale viděl jsem tam Mimoně – ehm, teda vlastně Brada.“ Suze se začala smát. ,,Tys Brada pojmenoval jako trpaslíka?“ ,,Ehm, jo?“ To ji rozesmálo ještě víc. ,,A navíc, Jakeovi říkám Somna a Davidovi zas Prófa.“ ,,A víš co?“ zajíkala se Suze, ,,Celkem to na ně i sedí. Ale teď vykládej, co ve škole.“
,,No, něco jsem o sobě musel říct, takže jsem se představil a řekl něco o sobě a o mé minulosti. Pan Walden mě pak nechal se posadit a udělal mi takovou laskavost, že jsem si mohl místo vybrat sám. Jenom tři místa byla volná. První bylo v první lavici vedle jedné blondýny, která si mě už od začátku se zájmem prohlížela, druhý místo bylo vedle jedný albínky, která vypadala celkem fajn a třetí vedle jednoho, na pohled celkem fajn, kluka. Neměl jsem čas na rozpočítanou, tak jsem si sedl vedle toho kluka, který se mi představil jako Jesse de Silva. Řekl mi, že si se mnou pokecá víc až po hodině, že prej pan Walden nemá příliš v lásce vyrušování. Po první hodině jsme s Jessem vyrazili ke skříňkám. Když jsem otvíral mou novou skříňku Jesse zkoprněl. Zeptal se mě: ,Ty máš tuhle skříňku?´ Přikývnul jsem. Pak začal mlít něco o tom, že ta skříňka byla Bryce, který se ani ne před měsícem zastřelil. Zeptal jsem se, jestli by mi něco o něm mohl říct. Jesse mi jen řekl, že ho moc neznal, protože to byl frajírek, kterýho je dobré raději nepoznat. V tu chvíli se za námi opět ozval Bryce: ,Copak, de Silvo? Že bys ty byl něco podřadného? Kolikrát jsem ti navrhoval, že bychom mohli bejt nejlepší kámoši? Mohli jsme spolu chodit surfovat a tak, ale ty ne. Tys vždy musel někomu pomáhat nebo někoho hlídat.´ Jesse po Bryceovi hodil takový pohled, který, kdyby ještě žil, by ho určitě roztrhal na cucky.“
,,Počkat!“ vykřikla Suze, ,,Takže ten Jesse je taky mediátor? Ale – to není možné! Vždyť během šestnácti let nepotkáš jediného mediátora a najednou potkáš dva v jeden den?“ ,,Taky jsem tomu nemohl uvěřit, ale nevěděl jsem to jistě, proto jsem si musel Jesseho nějak vyzkoušet. Tak jsem se ho zeptal, jestli Bryce otravuje. Přikývl, ale hned na to na mě vytřeštil oči, jestli jsem v pořádku. Bryce ale Jessemu řekl, že jsem prej stejnej magor jako on. To už bylo i na mě dost, co se týče těch urážek, tak jsem se opatrně rozhlídl, jestli se na nás někdo nedívá a dal jsem mu pěstí do nosu, až jsem uslyšel, jak mu rupla nosní přepážka. Jesse na mě vyvalil oči. Než se Bryce stačil vzpamatovat, Jesse mě popadl za ruku a přeběhli jsme k jeho skříňce, kde Kelly, to je ta blondýna, urážela Cee Cee, kvůli tomu, že je albínka, tak jsem jí řekl, že jestli se jí bude ještě někdy vysmívat, tak jí přelámu všech deset prstů, co má na rukou. Cee Cee mi za to byla nesmírně vděčná, i když to nechtěla přímo dvakrát dokazovat. A tak jsem se stal s ní a ještě s Adamem kámoš. Adam je celkem fajn kluk,“ dodal jsem, protože Suze nevěděla, o kom to mluvím ,,A Cee Cee je šéfredaktorka školních novin, takže pokaždé budu vědět mezi prvníma, co se kde stalo. A jinak ve škole nic nebylo. Dostali jsme plno úkolů, ale já jsem si je už udělal a zdejší učivo není nijak zvlášť těžší než v Brooklynu.“
,,Paullie! Telefon!“ slyšel jsem mamku, jak na mě volá. Vůbec mě nenapadlo, kdo by to tak mohl být. Vždyť tu nejsem ani čtyřiadvacet hodin. ,,Promiň, ale musím jít.“ omluvil jsem se Suze, která přikývla a já vyběhl z našeho pokoje, seběhl jsem schody a zeptal jsem se mamky, kdo to volá. ,,Myslím, že nějaká Cee Cee.“ Cee Cee mi volá? Jak získala moje číslo? Vždyť ho nevím ani já sám. No jo, najít si něčí telefonní číslo není zas tak těžké. ,,Haló?“ zeptal jsem se sluchátka. ,,Čau Paule, tady Cee Cee. Šel by jsi s námi na pláž?“ ,,Koho myslíš tím my?“ ,,Mě, Adama a Jesseho.“ Zakryl jsem tu část sluchátka, do kterého se mluví a zakřičel jsem na mamku otázku: ,,Mami, můžu se spolužáky na pláž?“ ,,To víš že ano, Paullie.“ Než jsem stačil odpovědět, ozval se ze sluchátka Cee Ceeinin hlas: ,,To je super, že můžeš. Zatím se připrav, za chvíli jsme u vás.“ a zavěsila. Tak jo.
Vyběhl jsem do svého pokoje, abych se mohl připravit. Vrazil jsem do dveří, že Suze určitě vyskočila metr dvacet. ,,Co děláš?“ zeptala se mě, když jsem se začal přehrabovat v jednom z mých šuplíků. ,,Hledám si plavky. Volala Cee Cee, jestli bych s ní, s Adamem a s Jessem nešel na pláž.“ S těmi slovy jsem z šuplíku vytáhl černé volné plavky s nohavičkami, šel do koupelny a tam se převlíkl. Vyšel jsem z koupelny a Suze nebyla v pokoji. Asi si zašla na pláž nebo se někam jinam projít. Přeci nebude v mým pokoji do té doby, dokud nepůjde dál.
Rychle jsem sešel schody, v tašce, co jsem si vzal s sebou, jsem měl osušku, deku a opalovací krém. Ten opalovací krém proto, že jsem si už několikrát zkusil být spálenej a už nikdy to už nechci riskovat. Najednou jsem do někoho vrazil. Nikdo tu předtím nebyl, tak jak... Aha, určitě to není nikdo, kdo by musel používat dveře. Otočil jsem se, abych se buď omluvil, nebo naštvaně někoho sjet. Najednou jsem uviděl mýho taťku.
Nemyslím Andyho, ale mýho opravdového taťku. ,,Ahoj Paule.“ řekl. Rozhlíd jsem se, aby mě nikdo neviděl. To víte, nikdo nemusí vědět, že mluvím s duchy. ,,Ahoj tati.“ Byl jsem na něj celkem naštvanej. A kdo by nebyl? Vždyť se mi neukázal nějakej ten pátek. ,,Doufám Paule, že na mě nejsi naštvaný. Já vím, že jsem se už dlouho neozval,“ dodal hned, jak si všiml mého vražedného pohledu, ,,ale stěhování a to všechno... Nechtěl jsem tě zdržovat.“ Ach jo, ty jeho výmluvy. Na to, že by právník, vymýšlím pomale stokrát lepší výmluvy než on. ,,Jo, jasný, tati, ale teď jdu se spolužáky na pláž, takže, mohl by ses stavit později?“ ,,To je snad jasný, ne?“ řekl a odhmotnil se.
Ještě jednou jsem nerozhlídl, jestli mě někdo neviděl. Díky bohu nikoho jsem neviděl. Najednou někdo venku zatroubil. To jsou určitě spolužáci. ,,Tak čau!“ vykřikl jsem, když jsem otvíral dveře. ,,Nezapomeň, že o půl sedmé je večeře!“ slyšel jsem Andyho, když jsem zavíral dveře. Otočil jsem se a viděl auto, který řídil Adam, na místě spolujezdce seděl Jesse a za nima seděla Cee Cee. ,,Čau Paule, naskoč si.“ řekl Adam. Než jsem se stačil vyškrábat do auta vedle Cee Cee, stačili jsme se pozdravit i my ostatní. ,,Vyrážíme! Směr pláž!“ vykřikl Adam a rozjeli jsme se.
Během chvilky jsme dojeli na pláž. Bylo krásně. Svítilo slunko, bylo horko, prostě super den jít na pláž! Ale tady, v Carmelu, takový dny budou asi furt. Pomalu jsme se odšourali k místu pod strážní věží, kde sedívaj plavčíci. Prej tam sedávaj furt, ale proč, to mi neřekli. Ale to si pište, že to zjistím.
To, co se dělo na pláži, nijak popisovat nebudu, protože setoho moc nestalo. Chvíli jsme byli na dece, pak jsem šel s klukama surfovat, zatímco Cee Cee ležela na dece a to se pořád opakovalo. Cee Cee moc plavat nemohla, protože by se mohla spálit. Jak jsem už zmiňoval, je to albínka. Po nějaké době jsem se koukl na hodinky a zjistil jsem, že bude šest. To bych už měl vyrazit. ,,Lidi, já už budu muset.“ ,,To už je tolik?“ podivil se Jesse, ,,Já ale už taky budu muset.“ ,,Tak pro dnešek končíme, jo?“ zeptal se Adam. ,,Radši jo. Bůhví, co by mi na řekla mamka.“ A tak jsme vyrazili.
Zachvěli jsme byli u nás před domem a loučili jsme se. ,,Tak zítra ve škole!“ stačil jsem říct, než jsem za sebou zavřel dveře. ,,Jsem doma!“ vykřikl jsem a už vybíhal schody nahoru do mého pokoje. Otevřel jsem dveře a Suze tam... nebyla. Ale i tak jsem se šel převlíct do koupelny. Přece jen, Suze není z týhle doby, tak nevím, co by to s ní udělalo. A zjakýho roku vlastně je? Mohl bych si o ní najít nějaké informace. Kdo by mi s tím mohl pomoct? Cee Cee by sice mohla, ale určitě by se ptala, na co to potřebuju. A co takhle Prófa, naše chodící encyklopedie?
Skočil jsem se do koupelny převléct, což jsem měl během chvilky udělaný, tak jsem se podíval na hodinky, kolik času ještě zbývá. To víte, sport, zvláště surfování, člověka celkem vyhladoví. Za pět minut půl sedmý. Co budu těch pět minut dělat? Mohl bych se už teď stavit za Prófou a zeptat se ho na Suze. Jakže říkala, že se to jmenuje příjmením? Jo no, Simonová.
Vyšel jsem z koupelny a Suze zase nebyla v pokoji. Kdyby tu byla, asi bych za Prófou nešel. Vyšel jsem z mého pokoje a prošel kouskem chodby. Najednou jsem stál před dveřmi Prófovýho pokoje. Zaklepal jsem. ,,Dále!“ ozval se Prófův hlas. Pomale jsem otevřel dveře a uviděl Prófu na jeho posteli jak si něco čte. Sice nevím co, ale něco mi říkalo, že bych tuhle literaturu v životě nečetl. ,,Čau Davide. Neruším?“ ,,Ne, nerušíš. Co potřebuješ?“ Zhluboka jsem se nadechl.,,Potřebuju najít něco o jedný holce. Myslím jako, kdy žila, jak a kdy umřela a tak. Pomohl bys mi?“ ,,Klidně, Paule.“ ,,Dík.“ Spadl mi kámen ze srdce. Kdyby kámen, menhir! To víte, nerad někoho žádám o pomoc. ,,Ehm, Paule, už bychom měli jít na večeři. Kouknem na to po ní, nevadí?“ ,,Ne, vůbec.“ odpověděl jsem a oba jsme šli ze schodů do jídelny.
Při večeři mě mamka s Andym vyslýchali. A to doslova. Pořád do kola byly otázky na téma: Co se dělo ve škole. Než Prófa dojedl, výslech byl u konce. Alespoň se budu moct podívat s Prófou na Suze. Na její minulost, samozřejmě. Když mi to nechce říct ona, budu si to muset zjistit. Samozřejmě s Prófovou pomocí. Ihned, jak jsme mohli, jsme vyletěli po schodech do Prófova pokoje.
,,Připraven?“ zeptal se Prófa. ,,Že váháš!“ ,,Tak dobrá,“ začal, ,,jak se ta osoba, o který něco chceš najít, jmenovala?“ ,,Suze -“ začal jsem, ale pak jsem si uvědomil, že bych spíš měl říct její celé jméno, ,,-ehm, tedy Susannah Simonová.“ ,,A víš o ní ještě něco?“ Zamyslel jsem se ,,No, bydlela tady v tomhle baráku. No, ne že bydlela, to nevím určitě, ale určitě tu umřela. A to jí bylo kolem šestnácti.“ ,,A co chceš o ní zjistit?“ ,,Pokud možno, tak všechno, co seženeš.“ ,,OK, zítra ti dám zatím vše, co o ní najdu.“ ,,Díky Davide.“ a s těmito slovy jsem odešel z jeho pokoje.