2. kapitola
Když jsem přišel zpátky do pokoje, Suze tam nebyla. Škoda, mohli jsme si popovídat. Není jako většina dnešních holek. Ty se většinou jen blbě chichotaj, pořád jsem červený, no prostě trapky na entou.
Začal jsem přemýšlet (ne, že bych to normálně nedělal, právě naopak) o zítřku. Abyste rozuměli, zítra jdu poprvý do nový školy. Misie Junipera Serry, myslím. Knihy už mám dlouho a taky mi už poslali můj rozvrh. Mohl bych se na zítřek připravit, že?
Nachystal jsem si věci, sem tam jsem se taky na něco koukl, abych nevypadal, jako bych neuměl ani do pěti počítat a kouknul na hodiny. Za deset minut jedenáct. Byl jsem nějakej, až moc, utahanej, i když je na mě celkem brzo, jít takhle spát. Normálně chodím až něco po půlnoci. Ale to byl ten let a časovej posun. No jo, ale co kdyby Suze přišla v tu chvíli, kdybych se převlíkal?
Díky za to, že má každý v tomhle domě svoji vlastní koupelnu. Rozhod jsem se, že se budu převlíkat tam. Vytáhl jsem si moje černý boxerky, ve kterých někdy spávám, když je horko, což tady, v Kalifornii, je určitě. Zárověň jsem si skočil do sprchy, se opláchnout. Popisovat vám, jak se sprchuju, teda nebudu. Pak jsem vyskočil, osušil jsem se a skočil do boxerek. Zbytek oblečení jsem si přehodil přes rameno a vyšel jsem z koupelny.
Suze už zase seděla na okenním sedátku, otočená směrem k moři, tedy ke mně zády. Využil jsem toho a neslyšně se začal plížit k ní. Když jsem byl od ní asi jeden krok, roztáhl jsem ruce, abych ji mohl chytnou a zároveň leknout. Už jsem se nadechoval na ,,BAF!", když najednou promluvila: ,,Ani to nezkoušej!" Hmmm... fakt super! Jak mě mohla vidět? Otočila se na mě a vytřeštila oči.
,,Co je TOHLE?" zeptala se s pohledem upřeným na moje boxerky. Teď až mi to ťuklo do hlavy. Vždyť podle toho jejího oblečení není dnešní a asi není na takovýhle oblečení zvyklá. Ale i přes to jsem se nenechal vyvýst z míry. ,,A přívětivější uvítání by nebylo?" obořil jsem se na ni. Ona se na mě sladce usmála. ,,Ahoj zlato." tak tohle mě překvapilo. Ten sladký úsměv se vytrácel a už to byl jenom úsměv ,,Tak, šťastný? A teď mi, prosím tě, řekni, co to je?" S těmi slovy ukázala na moje boxerky. ,,Děkuju za uvítání." začal jsem, ,,Tak tohle," ukázal jsem na boxerky, ,,to jsou boxerky. Někteří lidi v nich spí a právě k tomu se teď chystám já."
,,Aha, tak dobrou." řekla a otočila se spět k výhledu na oceán. ,,Počkej!" začal jsem. Chtěl jsem si s ní popovídat. ,,Ale zas tak moc unavený nejsem, abych musel spát teď hned." ,,Aha," usmála se, ,,Takže si chceš povídat, co?" To uhádla. A přesně. Přikývl jsem. Klidně si mě ukamenujte, ale co jsem měl dělat? Pořád se mi zdá, že mi čte myšlenky, tak je celkem blbost jí lhát.
Tak jsme si chvilku povídali. Ale hlavně o mně, protože jí nebylo moc příjemný se bavit o své minulosti. Myslím jako o jejím životě. Ale místo toho mi řekla, že se už nemusím pokoušet mluvit tak, jako ona, protože ona sama je po smrti nějaký ten pátek a jak se tak nudila, tak se naučila mluvit jako dnešní teenageři.
Když jsem asi po pátý zívl, Suze mi řekla: ,,Už jsi utahaný, lehni si a pokus se usnout. Nebo ti snad mám říct pohádku na dobrou noc?" Usmála se. Jak byla nádherná, když se usmívá! ,,Kdybys byla tak hodná..." A Suze začala. Vyprávěla mi pohádku o Sněhurce a sedmi trpaslících. Jo, je to celkem blbý, ale aspoň je sranda. Její hlas mě uklidňoval, takže jsem usínal rychleji, než by to bylo bez pohádky. Když začala mluvit o trpaslících, živě jsem si představil na místě Somny, Mimoně a Prófy mé nevlastní bratry, což mi připadalo celkem vtipný. Dostal jsem dobrý nápad: budu jim tak říkat, ale jen když o nich budu mluvit. Vím, je to uhozený, ale co?
Po nějaký době jsem usnul. Nezdálo se mi přímo o Sněhurce, ale zdálo se mi o jiné princezně. O mojí princezně. O Suze.
Byl jsem v nějaké stodole. Rozhlídl jsem se a uviděl jsem Suze na koni. Všiml jsem si na ní jednoho, v celku podstatného, rozdílu. Byla živá. Byla stejně živá jako třeba já. A jak jí to na tom koni slušelo! ,,Ahoj Paule.“ Naprázdno jsem polkl. ,,Ahoj Suze.“ ,,Pomohl bys mi z koně?“ Jak by si mohla myslet, že ne? Přikývl jsem. Přešel jsem k ní a pomohl jsem jí z koně. ,,Pojď.“ řekla a natáhla ke mně ruku. S nadějí v srdci jsem ji přijal.
Vedla mě do domu, který byl z druhé strany stodoly. Vypadal skoro jako ten, ve kterým bydlím. Počkat! Vždyť to byl náš dům, ale vypadal jako z jiného století... devatenácté? Ale to je mi teď fuk. Jsem tu se Suze, což je to hlavní.
Vyšli jsme schody, které byly před verandou. Suze mi pustila ruku a vešla dovnitř. Já šel v těsném závěsu za ní. Otočila se na mě aby zjistila, jestli jdu za ní. Vyšla po schodech do prvního a zároveň posledního patra, kde vešla do jedněch dveří. Ty dveře teď vedou do mého pokoje!
Vešli jsme. Nic nebylo na tom místě, kde je mám já. Suze se na mě otočila. ,,Schovej se do skříně a dávej pozor. Ať se děje cokoliv, nic neříkej a buď schovaný.“ Nepochopil jsem proč, ale i přes to jsem se schoval.
Suze ulehla a po chvíli usnula. Začali se mi už klížit oči, jak jsem tam v té skříni stál, když se najednou pootevřeli dveře a do nich vešel chlápek. S něčím si hrál. Přivřel jsem oči a soustředil jsem se, abych uviděl, co to je. Byl to pásek se železnou přezkou. Něco na ní bylo vyrytý, ale protože byla tma, nemohl jsem to přečíst. Přešel k Suzeininý posteli, předklonil se a ...
...a začal ji škrtit tím páskem. Nemohl jsem se na to dívat. Ten parchant. Chtěl jsem vyjít ze skříně, když najednou jsem uslyšel v hlavě Suzeinin hlas: ,,Zůstaň tam, kde jsi, Paule. Bude to pro oba lepší.“ Moc jsem nepochopil, co je lepšího na tom, že Suze někdo zavraždí. Ale když to říká Suze, něco na tom bude.
Proto jsem tam zůstal. Ale musel jsem se držet na uzdě. Najednou jsem viděl, jak Suzeininý křečovitý pohyby ustaly a její ruka – což byla malá část jejího těle, který jsem viděl – klesla z postele k zemi. On ji zavraždil.
Přehodil si Suze přes rameno a potichounku vyšel z pokoje. Když jsem slyšel vrzání schodů, vylezl jsem ze skříně a potichu se vydal za nimi.
Ten chlápek šel dozadu až za tu stodolu, kde jsem se před tím objevil. Položil Suze na zem vedle sebe a začal kopat velkou jámu. Když ji vykopal, odložil lopatu a zohl se zpátky ke Suze. Tu vzal do náruče, dal jí pusu na rty a položil ji na dno jámy. Přitom si něco mumlal, ale nerozuměl jsem mu. Pak vyskočil z jámy a zahrabal ji. Až své dílo dokonal, klekl se vedle jejího hrobu a pomodlil se. Měl jsem dojem, že přitom vzlykal, ale nemůžu to říct s jistotou. Poté se postavil a odcházel mým směrem. Zpanikařil jsem. Co když mě tu uvidí? Zavraždí mě stejně jako Suze?
Najednou jsem se probudil celý zpocený. To byl ale sen. Podíval jsem se na hodiny. Čtyři hodiny ráno. To mám ještě šest do školy. Ale najednou jsem si vzpomněl na ten sen a podíval se k oknu, kde jsem očekával Suze. Taky tam seděla. Ale nehleděla na oceán, nýbrž měla skloněnou hlavu. Byl jsem rád, že to byl jen sen. Najednou se na mě podívala. Ale nebyl to ten milý pohled jako pokaždé, když se na mě podívala. Řekl bych, že byl plný bolesti a smutku. Než jsem se stačil zeptat, odhmotnila se.
Byl jsem v šoku. Suze měla to samé oblečení jako v tom snu. V hlavě mi probíhala jediná myšlenka a to, že mi možná Suze ukázala, jak zemřela, a protože o tom nedokáže mluvit, ukázala mi to ve snu. Ale jak to dokázala? Ale mohl to být jenom zlý sen, což jsem taky doufal. Ale protože jsem byl ještě unavený, usnul jsem znova. Ale teď se mi nezdálo vůbec o Suze, ale o mně a o mým kámošovi z Brooklynu, Jackovi. Zdálo se mi o našem normálním dni. Když v tom najednou....
,,CRRR!!!“ Jak já nesnáším budíky! Koukl jsem se na hodiny. Bylo osm. Ještě dvě hodiny a budu muset být ve škole. Alespoň mám dvě hodiny na přípravu. Tak jsem vstal a přešel ke skříni, abych si vybral něco na sebe. Nejprve jsem myslel něco takovýho, v čem jsem chodil do školy v Brooklynu. Tak jsem si vytáhl rifle a černošedý tričko.
,,Mám ti něco vybrat?“ ozvalo se za mnou. ,,Proč se ptáš? Myslíš si, že to nedokážu sám?“ odseknul jsem. Myslí si, že se neumím oblíkat? ,,Ne, já jen, ...“ nevěděla, co říct. Obrátil jsem oči v sloup, ,,Klidně.“ Očividně se jí ulevilo, že to nijak nemusí rozvádět. koukla do skříně a po nějaké době po mě hodila riflové třičtvrťáky a košili. Řeknu vám, fakt super výběr.
Vběhl jsem s oblečením přes rameno do koupelny, kde jsem se osprchoval a upravil k světu. Pak jsem se oblíkl a musím vám říct, vypadal jsem jinak. Nebyl to můj předchozí styl, ale něco s ním měl společnýho. Když jsem se doprohlížel v zrcadle, vyšel jsem z koupelny se ukázat Suze. Usmála se na mě: ,,Co na to říkáš?“ ,,Celkem fajn.“ zašklebil jsem se. Nechtěl jsem jí hned do očí přiznat, že to vybrala suprově.
,,Suzei,“ začal jsem, když mě zarazila: ,,Suzei, prosím, ne. Říkala mi tak maminka.“ Pochopil jsem. Hele, to zná jako Paullie! To je teda super. Mamka mi říká podobně jako mamka holky, se kterou sdílím pokoj a která je ke všemu ještě neobyčejně nádherná. A taky mrtvá, ale to teď neřešme. ,,Promiň,“ začal jsem, ,,nevěděl jsem a to – já – promiň...“ nemohl jsem se vykoktat. Ona se jen pousmála: ,,Ale to nic. Tos taky nevěděl. A co jsi mi to vlastně chtěl říct?“ To je pravda. Něco jsem jí chtěl říct, ale co? ,,Jaksi jsem to zapomněl...“ ,,To nic, taky se mi to stává.“
Chvíli jsme si tam tak povídali o takových nudných věcech, o kterých bych se v životě s nikým nebavil, ale se Suze přestávaly být nudné. Podíval jsem se na hodiny. Bylo něco málo před půl desátý, takže jsem se rozloučil se Suze, vzal věci, vyšel z pokoje a sešel schody.
Dole na mě čekala snídaně, která obsahovala toast a džus. Po ránu nemám moc hlad, tak jsem si vzal kousek toastu a vypil jsem jednu klenku džusu. Mezitím už se do jídelny dobelhali i mí nevlastní bráchové. Těm sníst jejich snídaně netrvalo moc dlouho, když se podívám na množství, kolik toho snědli, takže jsme během pěti minut naskočili do Jakeovýho auťáku. Po včerejší pohádce už nebude Jake, ale bude Somna. To je z toho, jak je furt ospalej a vypadá, že spí nonstop.
I když Somna chodí už na vejšku, bude nás (tedy mě, Mimoně a Prófu) dovážet každém den do školy. Celkem dobrý, alespoň nebudem muset chodit pěšky. Během chvilky už Somna zastavil před školou. ,,Ve čtyři tady, jasný? Na opozdilce nečekám.“ S tou poslední větou se podíval hlavně na mě, protože jdu do školy poprvé. Myslím do nové školy, protože jsem ve škole už několikrát byl. Ale to je fuk, obkecávat to nebudu.
Tak jsme došli na školní pozemky, kde jsme se rozdělili. Prófa (David) šel do své třídy, Mimoň šel taky do své třídy na druhou stranu a já musel jít do ředitelny za otcem Dominikem, mým novým ředitelem. Na své bývalé škole jsem byl v ředitelně skoro pořád, tak už si můžu obhlídnout místo, kde budu trávit většinu svého času.
Cítil jsem na sobě stovky tázavých pohledů, které patřily mým novým spolužákům a dalším z nové školy. Jak mě několik pohledů dokáže znervóznit. Ale to nic nezměnilo na tom, že jsem v pořádku došel do předředitelny, nebo jak se to jmenuje. Zpoza stolu na mě vykoukla taková drobná jeptinda, které zářil na tváři úsměv. ,,Dobrý den.“ pozdravil jsem. Přece jen jsem mladý, slušně vychovaný muž, jak to často a s oblibou říká mamka. ,,Dobrý den! Vy jste Paul Slater, že ano?“ Přikývl jsem. ,,Tak to si zaklepejte na dveře, otec Dominik vás už očekává.“ Příjemný lidi tu teda jsou. Tedy zatím. Přece jen je nemůžu přeceňovat.
Zaklepal jsem na dveře ředitelny. ,,Dále!“ ozvalo se z místnosti za dveřmi. Uposlechl jsem ten hlas, který pravděpodobně patřil otci Dominikovi a vešel dovnitř. Uvnitř ředitelny byl kancelářský stůl, u kterého seděl starší muž, pravděpodobně otec Dominik. Na to, že je mu kolem šedesáti vypadá celkem dobře. Kolem zbývajících tří stěn, které jsem viděl, byly skříně se šanony, knihami a různými věcmi, co najdete asi v každé ředitelně. Ale asi – určitě byste v ředitelně normální školy nehledali krucifix. ,,Dobrý den.“ ,,Dobrý. Paul Slater?“ optal se mě. Přikývl jsem. ,,Tak Paule. Můžu vám tykat?“ ,,Ano, jistě.“ ,,Děkuji. Tvou novou skříňku ti půjdu ukázat až bude po začátku první hodiny. Jinak je na chodbě hodně lidí a to nemám rád. Poté ti ukážu tvou novou třídu. Je dobře, že první hodinu budeš mít s tvým novým třídním.“
Kolik toho nakecal, to už si nepamatuju, ale vím, že toho bylo hodně. Zmínil se o tom, že na škole nezvoní zvonky oznamující začátek a konec hodin, protože by prej rušily turisty. To byla blbost, protože tohle je škola. Já vím, že je tu už nějaký ten pátek a je to jedna z nejstarších budov tady v Carmelu, ale to neznamená, že tu nebudou zvonit. Taky mi řekl, ať ho neoslovuju pane řediteli, ale raději otče Dominiku nebo otče Dome, prej je na to víc zvyklý. Jinak jsme celkem slušně pokecali. Mluvili jsme o mé bejvalé škole a o mém dosavadním životě. Otec Dom je fakt super společník jen tak na kecání. Po nějaké době se podíval na hodinky a řekl: ,,To už je tolik hodin? Pojď, už musíme jít.“ Oba jsme se zvedli a odešli jsme ze sborovny na chodbu a šli jsme k mé nové skříňce.