1. kapitola
Proč se musela mamka znova vdát? A když už, proč jsem tím pádem nemohl zůstat u dědy? Stejně se o něj musí někdo starat a ten jeho ošetřovatel ho sám nezvládne! No ale co s tím já můžu udělat? Nic. Když si mamka postaví hlavu, nikdo jí to nerozmluví.
Ale asi bych vás mohl seznámit se mnou a s mým dosavadním životem, že? Takže, jmenuji se Paul Slater, je mi šestnáct let a celou tu dlouho dobu jsem žil s mamkou v New Yorku, přesněji v Brooklynu. Otec mi zemřel v šesti, ale ne, že bych si na něj nepamatoval. Vždyť ho do dneška ještě potkávám. Asi nerozumíte, co? To vám vysvětlím později.
A jak jsem na tom s holkama? Líp už bejt nemůže. Dám vám příklad mého nabalování: jdu po chodbě a najednou uvidím nějakou tu roštěnku, která na mě jenom zírá a hltá mě očima. Tak se na ni usměju, jí se podlomí kolena a hádejte, kdo ji chytí, aby nespadla? Samozřejmě že já. Tahle hra na krásnýho prince - zachranitele mladých dívek - mě baví. Ale taky mám jedno tajemství, který jsem ještě nikdy nikomu neřek a hadám, že ani nikomu neřeknu. Vlastně teďka vám ho napíšu, ale to se nepočítá, ne? Jsem mediátor, přesněji inkarnátor.
Cože to je, ten mediátor? To jsou lidi se schopností mluvit s duchy a podobně ... Mrtví, přesněji ti duchové, jsou pro mě jako živí lidi, z masa a kostí. No, samozřejmě až na ty jejich schopnosti.
Takže teďka sedím v letadle vedle mamky, která vyhlíží z okýnka. Stěhujeme se někam do Kalifornie, přesněji do Carmelu-by-the-sea, nebo jak se to tam vlastně jmenuje. Přes celý státy jenom kvůli chlapovi! to může napadnou jedině moji mamku, Helen Ackermanovou. Najednou se mamka na mě otočila a na tváři jí pohrával takový divný, až takový blažený úsměv. ,,Už jsme tady, Paullie." Nesnáším, když mi tak říká. Je mi, k sakru, šestnáct, ne šest! Ale když chce, ať mi tak říká. Ale ať to nikoho neučí! To už bych nepřežil.
Už se celkem těším na Andyho a jeho syny. Abych to vysvětlil, Andy je mamčin druhý muž a má tři syny, taky z prvního manželství, ale jeho žena byla v kómatu a on a jeho nejmladší syn se museli rozhodnou, jestli mají odpojit přístroje nebo ne. Souhlasili s odpojením, protože by byla do konce života v tomhle stavu. Jo, a ti jeho synové jsou: Jake, kterýmu je dvacet, Brad, který je stejně starý jako já (tedy šestnáct) a potom je ten nejmladší, David a tomu je třináct. Tak jsem zvědavej, co se z nich vyklube. abyste rozuměli, ještě jsem se s nimi neseznámil, to jenom mamka.
Když jsme vyšli z letadla, šli jsme do toho prostoru, kde se vyzvedávaj zavazadla. Najedou jsou TO uviděl. Málem mě omyli. Bože! To určitě napadlo mamku. Vrhl jsem po ní výhružní pohled a znovu jsem se otočil na tu tabuli s nápisem ,,Vítej, Paule Slytere!" ,,Tak jak se ti líbí uvítání, Paullie?" ,,Nic trapnějšího jste tam napsat nemohli? Třeba: ,Vítej Paullie a chovej se tu jako doma!´?" zaptal jsem se jí z ostra. Ona to ale ignorovala, když uviděla Andyho. Rozeběhla se k němu, skočila mu do náruče a začali se tam líbat. Bože, co je tohle za děsnej den! Pomalu jsem došel za svou novou rodinou. Pokoušel jsem tam jít nenápadně, aby si lidi nemysleli, že jsem Paul Slater a tu ženskou znám. Ale povím vám, moc mi to nešlo. Když jsem došel k nim, už jsem se vykašlal na nenápadnost a pozdravil jsem se s celou Ackermanovic rodinou (samozřejmě až na mamku, s tou jsem byl celou tu dobu v letadle). Mý nevlastní bráchy jsem už jednou viděl a to na Andyho a mamčině svatbě. Tak se Jakeovi zrodila myšlenka, že patřím do nějakýho gangu. Ti tři byli nadšeni tím, jak museli držet tu tabuli. Chudáci kluci. Teď (pro změnu) museli mně a mamce odnýst kufry. Samozřejmě jsem taky odnášel. Přecejen jsou to moje kufry a Bůh ví, co by s nimi oni udělali. Teda, jedinýmu, komu jsem z nich věřil, byl David, ten vypadal věrohodně.
A tak jsme nasedli a vyrazili za novým životem. Cestou ,,domů" jsem se díval z okna, abych si alespoň něco zapamatoval. Nakonec jsem ani nevěděl, jak se jmenuje ten hypáč na kraji města. Jo, už jsem se zmínil, že mám hypáčofobii? Tak už jsem se zmínil. Když už jsme byli na místě, Andy zaparkoval před celkem pěkným dvoupatrovým domem. Takže teďka budu bydlet tady? Celkem fajn.
Než Andy stačil zaparkovat, mamka vyskočila z auta, otevřela mi dveře a už mě vytahovala z auta, abych si ho šel prohlídnout. Myslím dům. Co jsem moh dělat? Šel jsem s ní dobrovolně, než aby dělala scény a táhla mě za sebou za ruku. S mamkou jsme prošli domovními dveřmi a dostali jsme se do chodby. Nemám moc citu pro popisování, tak nebudu popisovat žádnou místnost nějak zvlášť. Z chodby jsme šli do kuchyně. Ta byla celkem v poho. To víte, moc času tu trávit nebudu, jenom, když budu umývat nádobí nebo budu mít hlad. Z kuchyně jsme šli do jídelny. Tady stál dlouhý stůl, kolem kterého bylo několik židlí. Z jídelny jsme vešli do obýváku. Bože. Vražedný pohled na mamku. Z mamky na zeď. Ze zdi opět na mamku. Z mamky na zeď a šel jsem k ní blíž. Myslím k té zdi. Ona tam dala naše fotky! Sice nejenom moje, ale to je strašný! Jak to mohla udělat? ,,Koukni na Brada, ten byl ale roztomilý, že?" Já vím, jen chtěla odpoutat moji pozornost od fotky, kde jsem já jako větší batole úplně nahý a hraju si na písečku. Tu fotku nenávidím! ,,Mami," očima jsem ji prosil víc, než slovy, ,,mohli bychom jít do dalšího pokoje?" To ji očividně uklidnilo. ,,Samozřejmě, Paullie." Už jsem si na to zvykl. Kašlu na to. Ale jestli mi tak začne říkat ještě někdo, tak budu pořádně nas - štvanej. Vyšli jsme schody. Mamka už mě nevedla do každý místnosti zvlášť, jen ukázala na dveře a řekla, co tam je.
Najednou mě mamka postavila před jedny dveře a řakla mi: ,,Tak Paullie a teď zavři oči a neotvírej je do tý doby, dokud ti neřeknu" Jéžiši, zase blbne. Ale aby měla radost ... zavřel jsem oči. Otevřela dveře, chytla mě za ruku a dovedla mě do toho, pravděpodobně mýho novýho, pokoje. ,,Opravdu máš ty oči zavřené?" Bože, jak tohle nesnáším. ,,Jo, mami, opravdu mám ty oči zavřený" ,,Tak teď je můžeš otevřít." Otevřel jsem oči a uviděl jsem můj nový pokoj. Byl vymalovaný tyrkysovou modří, skříně, stůl a všechen možný nábytek byl ze světlého, až bílého dřeva. Na posteli - která byla taky dřevěná - byly peřiny s tmavě modrými povlečením a prostěradlem. U velkého okna s výhledem na oceán bylo okenní sedátko a na něm ... ,,Nechám tě tu chvíli o samotě." řekla mi mamka a odešla, ale já jí nevěnoval pozornost.
Místo toho jsem se díval na tu nejkrásnější holku pod sluncem. Jedinný důvod, proč si jí mamka nevšimla byl ten, že byla duch.
Ta záhadná kráska si pravděpodobně myslela, že ji nevidím, tak si mě se zájmem prohlížela. Najednou si asi uvědomila, že se nedívám skrz ni ven z okna, ale že se dívám na ni. Ten nádherný úsměv, který jí pohrával na rtech rázem zmizel, ale i tak byla nádherná. Jak neumím popisovat, tak jak jsem se na ni díval, dokázal bych vymyslet popis klidně i na deset stránek. Měla krásný, smaragdově zelený oči, které se do mě před tím vpíjely, měla tmavěhnědý vlasy, které se jí jemně vlnily. Ale podle oblečení jsem si řek, že určitě neumřel teď někdy a jestli ano, tak musel bejt maškarák, protože na sobě měla růžovou krinolínu.
,,Vy - vy mě vidíte?" zeptala se udiveně. Na tyhle reakce duchů jsem zvyklej. ,,Jo, vidím a musím říct, že jsem rád, že tě - vás vidím." nechápavě po mě hodila pohled. ,,Omlouvám se za mou nevychovanost. Jmenuji se Paul Slater." Pokoušel jsem mluvit tou staroangličtinou, abych s ní mluvil jako v jejích dobách. Buď to na ni udělalo dojem, nebo jsem byl tak nemožný, že se musela smát. ,,To nic. Já jsem Suze Simonová" ,,Suze," zapřemýšlel jsem, ,,Jako Susan?" ,,Ne," usmála se na mě, ale tak nějak divně ... až bolestivě, ,,Suze jako Susannah, jako v té písničce: ,Ó Susannah, zdalipak mě ráda máš...´." Jo, tu písničku jsem se kdysi musel učit z paměti.
Ale najednou jsem si uvědomil, že moje poslání je posílat duchy na další břeh, na onen svět, do dalšího života nebo co nás to po smrti vlastně čeká. O tom jsem se zapoměl zmínit, že? Tak teď už to víte. Většina duchů, co zůstane tady po své smrti, něco nedodělali nebo musí ještě něco vyřídit svým blízkým. A vlastně nejen těm.
I když jsem si s ní, vlastně se Suze povídat o něčem úplně jiném, zeptal jsem se jí: ,,A co potřebuješ?" Snad mi neutrhne hlavu za to, že jí tykám. Místo utrhnutí hlavy, jak jsem čekal, na mě vyvalila oči. ,,Vždyť vás - tě sotva znám, nemohu po vás ničeho žádat a mimojiné ničeho nepostrádám" To mě rozesmálo. Suze se na mě ublíženě podívala a já hned zmlknul. ,,Promiň, já jen, že mrtví mají jít do očistce a pak někam dál, ale to už nevím, co tam je." ,,A proč jsi se mě ptal, co potřebuji?" ,,Protože ti, co neodejdou, tady něco zapomněli nebo něco nedodělali." Vysvětlil jsem jí to. ,,Paullie!" zakřičela na mě mamka, ,,Pojď si pro kufry a vybal si!" To by byl dobrý nápad. Koukl jsem se na Suze ,,Hned jsem zpátky."
Vyskočil jsem ze dveří a utíkal pro kufry, který se najednou nějakým záhadným způsobem rozmnožili. Prostě řečeno: bylo jich hodně. Když jsem je všechny poodnášel ke mně do pokoje, Suze se mě zeptala: ,,A jak to, že mě ty vidíš a ostatní mě nevidí?" Usmál jsem se. ,, To ti rád vysvětlím. Ale nebude ti vadit, když si mezitím budu vybalovat?" Potvrdila, že ne. ,,Patřím mezi typ lidí, kterým se říká mediátoři a taky inkarnátoři." a začal jsem jí vysvětlovat, co jsem vlastně zač. Pochopila to celkem rychle.
Když jsem jí všechno vysvětlil a měl jsem uklizený věci, sedl jsem si na postel. ,,Můžu se tě na něco zeptat?" S úsměvem přikývla. ,,Jaks vlastně umřela?" Podle její reakce jsem poznal, že jsem se na to neměl ptát, protože se jí z tváře ztratil úsměv, sklonila hlavu a začala potichounku vzlykat.
,,Promiň, já - ehm - nechtěl jsem -" začal jsem koktat. ,,To nic," umlčela mě , ,,nemohls vědět, jak zareaguji." Koukl jsem jí do očí. Myslela to upřímě. Z kapsy jsem vytáhl papírový kapesníček a začal jí utírat slzy.
Potom se konečně usmála. Vytušil jsem moji šanci. Natáhl jsem k ní ruku a začal jí lechtat. Suze se začal děsně smát a já vlastně taky. Potom mi už bylo líto, jak pořád křičela prosby, ať toho nechám tak jsem přestal a zvedl ze země. Sedli jsme si na postel a ještě chvíli rozdejchávali náše záchvaty smíchy, když najednou ...
,,Paule!" To Brad vběhl ke mně do pokoje. ,,Neumíš klepat?" obořil jsem se na něj. ,,To náhodou umím, ale na co bych klepal? Měl bych oklepané kloubky prstů." Bože, to je horší než ženská! ,,A proč jsi vlastně přišel?" zeptal jsem se, aby mi nezačal říkat, jak o sebe musí pečovat. ,,Jo, vidíš to, málem bych zapoměl!" rozjasnilo se mu, ,,Je večeře a víš snad, jak to chodí v týhle rodině s večeřema, ne?" Jo, to vím. Andy strašně preferuje rodinné večeře a jen tak nepromijí, když se na ni někdo opozdí nebo, potěž pán Bůh, když dokonce nepříjde. ,,Jo vím. A díky za to, žes mě upozornil." No co? Jsem slešně vychvanej. Alespoň doufám.
Brad vyšel z mýho pokoje. Otočil jsem se na Suze ,,Promiň, ale už musím jít." Suze přikývla. ,,Uvidíme se později, Paule. Zatím nashle." ,,Zatím." řekl jsem těsně před tím, než se odhmotnila a vyšel jsem z pokoje. Seběhl jsem schody a vběhl do jídelny.
Na stole jsem viděl jídla, co by stačilo pomalu pro celej Írák s Íránem. To zas přeháním. Neměl jsem tucha, proč toho tolik Andy navařil. Ale hned, jak jsem se posadil, jsem zjistil, proč tolik jídla. Ti tři Ackermanovi se na to vrhli jak hladoví psi. Já jen vyvalil oči. Sám jsem hlad neměl, tak jsem si bral malé porce, abych Andyho neurazil, nebo tak něco.
Ale vůbec jsem si neuvědomoval, co jím a ani, co říká David (chodící encyklopedie), jen jsem myslel na ni, na Suze.