Nestavěj své lásce vězení, milovat znamená křídla si dát. Pok

Ach jo. Pomyslel jsem si, když do ,,mého" pokoje vešla ta dívka v divném ustrojení. Konec mého poklidného života, Nombre de Dios, co to povídám, jak života?

Vždyť můj život skončil už před 150-ti lety v tomhle pokoji, kde mě zabil milenec mé snoubenky a sestřenice Maríi. Celých 150 let tu vysedávám a užívám si klid a pohled na moře při západu či východu slunce.

Ze všeho nejvíc mám rád, když do pokoje se vleje studená slaná mlha. Sice už nějaký pátek necítím, ale to je jedno. Tenhle pohled na moře mě nikdy nepřestal udivovat. Ale teď toho měl být konec.

Vlastně tu můžu být, vždyť mě nevidí (alespoň jsem si to myslel) ...

Ta dívka mluvila se svojí matkou o nějakém ,,novém začátku". Když se ale za tou ženou zavřely dveře, stalo se něco, co jsem nečekal.

,,Tak fajn," otočila se, ,,Co tady, sakra, chceš?"

Nombre de Dios! Co - co - ona mě vidí? Prní po 150-ti letech a někdo mě vidí a slyší? NECHÁPU? Jak to?

Konečně člověk, se kterým si můžu popovídat, alespoň jsem si to myslel.

Začala mluvit, přesně si ale nepamatuji, co, spíš jsem jen nevěřícně zíral. Když skončila tu svou řeč o tom, co tu dělám, jak dlouho tu budu a že tohle je její pokoj, tak abych vysmahnul.

,,Ty mě vidíš? Ale jak je to možné? Nechápu ..." řekl jsem.